Životopis

Miloslav Holý (1897 – 1974) patří mezi významné české umělce. Jeho ranou tvorbu ve dvacátých letech ovlivnila zkušenost první světové války i předměstské prostředí pražského Karlína, kde vyrůstal. Od studií na Akademii výtvarných umění v Praze ve speciálce prof. Maxe Švabinského se věnoval grafice, zejména litografiím a leptům, v nichž výraznou roli hrála tematika života prostých lidí. Tato charakteristika platí i pro díla z doby členství v Umělecké besedě (1920 – 1924) a v Sociální skupině Ho-Ho-Ko-Ko (1925 – 1927), humorně pojmenované podle začátků příjmení jejích členů – Holého, malířů Karla Holana, Pravoslava Kotíka a sochaře Karla Kotrby. Tvorba skupiny se řadí k nejvýraznějším projevům českého realismu dvacátých let, jehož obdobou je nová věcnost v Německu nebo neoklasicismus ve Francii a v Itálii. Zlom v Holého tvorbě nastává po rozpadu skupiny v roce 1927, kdy vstupuje do Spolku výtvarných umělců Mánes: jeho paleta se prozařuje, rukopis uvolňuje, jeho zájem se obrací k vitální přírodě jižních Čech, květinovým a ovocným zátiším, aktům. Obrazy vzniklé od této doby až do třicátých let jsou součástí širokého proudu českého prvorepublikového umění označovaného jako „čistá výtvarnost“. Za války Holého tvůrčí vypětí klesá, aby se po jejím skončení vrátilo v obrazech navazujících na estetiku impresionismu. Stává se profesorem Akademie výtvarných umění v Praze, kde je v letech 1950–54 rektorem. Po penzionování v roce 1958 se až do konce života věnuje zejména krajinomalbě v okolí Slatiny nad Zdobnicí v Orlických horách a tvorbě zátiší. Miloslav Holý dosáhl uznání už za svého života, což se projevilo četností výstav i sbírek, v nichž je zastoupen. Dodnes je nejvíce ceněna jeho tvorba dvacátých a třicátých let, kterou jako progresivní chválila i dobová kritika.