Krajinomalba

Miloslav Holý je v obecném povědomí zapsán především jako krajinář. Charakter jeho krajinomalby je intimní – vždy se zaměřoval na úzký výsek skutečnosti, na několik chalup, louku, pohled do sadu. Nikdy neusiloval o panoramatické pohledy do kraje a v tom je jeho hlavní rozdíl oproti dílu zakladatelské postavy moderní české krajinomalby, který byl pro něj určující: Antonínu Slavíčkovi. Holý navázal na jeho impresionismus, který se ve snaze o postižení duchovního obsahu krajiny tolik lišil od francouzského, v němž šlo o zachycení pouhého zrakového dojmu. Holý po jeho vzoru usiloval o to, aby jeho krajiny oslovovaly svou citovou náplní, aby byly lyrické.

Krajinomalba prochází celým Holého dílem od jeho počátků v roce 1913, kdy jako šestnáctiletý začal malovat na okrajích Prahy s Janem Rambouskem. Začátkem dvacátých let byla jeho hlavním tématem periferie. Do kalného oparu je ponořena i Továrna v Libni (1926), jejíž melancholii podtrhuje postava osamělého chodce. Obrazy lemují stříbřité stromy s listovím naznačeným tečkami, které jsou typické pro období Holého působení v Sociální skupině Ho-Ho-Ko-Ko (1925–27).

Rok 1927 byl zlomový nejen pro Holého, ale pro celý koloristický proud českého krajinářství: Václav Špála otvírá své vrcholné modré období, Rudolf Kremlička začíná malovat přístavy a Jaroslav Grus nachází vlastní způsob malby založené na barvách. Také Holý se v této době přiřazuje k tendenci „čisté výtvarnosti“, v níž dominuje malířské podání a kompozice, aniž by se vzdávala reality. Např. v obraze Kavárna v Saint Cloud (1927) užívá jasné výrazné barvy, rukopis se uvolňuje a stává se daleko malířštějším. Tímto stylem maluje v jižních Čechách (Bavorov, Plíškovice, Mirovice) a smyslově bohatá podívaná vrcholí obrazy z jižní Francie (Dvě rybářské loďky, 1931).

V polovině třicátých let se Holého krajiny rozkládají do impresionistických skvrn, ale námět se neztrácí. Holý mění impresionistickou optičnost, zachycující prchavé dojmy, v trvání. Holý si vybíral krajiny, které ho oslovovaly, a v nich pak v intenzivní práci trávil prázdniny s rodinou. V létě 1933 a 1934 to byly Helvíkovice u Žamberka, poté až do okupace Polabí v okolí Nymburka, kde získal letní byt. Po válce, kdy byl jeho záběr omezen na Prahu a okolí, hledal krajinu, v níž by měl trvalý letní ateliér. Přitahoval jej kraj Jindřicha Pruchy, ale nakonec se rozhodl pro Slatinu nad Zdobnicí v Orlických horách.

V padesátých letech představovalo v krajinomalbě požadovanou „společensky uvědomělou obsahovost“ téma vlasti. Jednotliví umělci byli spojováni s jejich „milovaným krajem“ a malby z různých koutů země dávaly dohromady obraz české krajiny jako celku. Holý byl spojován s Orlickými horami. Z hlediska námětů směřoval Holý v padesátých letech ke stále většímu intimismu, z hlediska formálního byla pasta na plátnech stále hutnější a rukopis dělenější.

V polovině šedesátých let ho svým bohatstvím šedí zaujaly Holého lomy a skály nad řekou Zdobnicí, jejichž strukturou se zabýval v desítkách obrazů. Poslední období jeho krajinářské tvorby pak charakterizují temné obrazy pobořených stavení, oprýskaných zdí a stromů ve větru, které zpracovává ve zcela novém stylu charakterizovaném výraznou rolí černé kresby a úspornou prací s barvou.

„Hluboce zakořeněn v mém nitru je svět a krajina mého mládí, zvláštní přitlumený opar pražské periferie, jejíž šeď někdy více do modra, jindy více do zelena zbarvená obestírá v souzvuku s růžovou domy a parky, v nichž jsem se proháněl a rostl, zakalenou vodu Vltavy, kterou jsem tak důvěrně znal, stejně jako tržiště a ulice rodného Karlína a jeho okolí. Domnívám se, že je to krajina, která přece jen ke mně mluví řečí rodnou…“ (Skutečnost a život v díle. Vyznání, Výtvarné umění IX, 1959, s. 454).

Se zeleným rytmem stromoví poorlické krajiny vnesl se do mého přednesu štětcový neklid, hmoty se drobily, světlo věšelo stříbro na keře a listy, hluboké stíny slatinské zahrady zfialověly, zezelenaly i ledy Zdobnice a zrůžověl sníh. Pak bílá štítů a stěn domů (kterou mi jeden z kritiků tolik vytýkal, až mi to po třech desetiletích, jak řekl, odpustil) počala se více pojit se šedou nežli s dřívější radostnější modrou. V posledních letech té šedé přibylo. (Podzimní vzpomínání, Výtvarné umění, roč. XIX, č. 7, 1969, s. 361).

„Mám rád přírodu v jejím neustálém obnovování a bohatosti. Slunná rána i šeď deštivých dnů, naděje plná jara i moudrou skepsí poznamenané podzimy.“ (Skutečnost a život v díle. Vyznání, Výtvarné umění IX, 1959, s. 453).

 

Vešel jsem do těch krajin
a zabloudil jsem v barvách
Teď jako píseň či vůně
z těch barev jedna se vrací
když přivřeš na světle oči

 

z básně Jaroslava Seiferta Krajiny Miloslava Holého, 1956