Akty a portréty

Téma aktu provází celou Holého tvorbu. V pozůstalosti se zachovaly stovky studií a kreseb, které dokládají jeho posedlost tímto tématem a kreslířskou virtuozitu: ladné linie jsou stylizované a svižné.

Typickou prací z doby sociálního umění jsou Dva akty (1925), které Holý zničil při autorské revizi díla. Jsou poměrně robustní jako v neoklasicismu, ale vykračují z jeho bezčasí do konkrétní doby a prostého prostředí pokoje s kamny. Podobně civilní Půlakt (1926) zachycuje současnou ženu s moderním mikádem na prosté židli a Akt v modrém (1926) - ženu stojící u otevřených dveří se stolkem a kyticí. Tyto obrazy jsou založené na energické kresbě štětcem a barevných ploškách různé intenzity v pozadí.

Stejným způsobem maluje v té době Holý portréty, jsou to vlastně malby stejného druhu, jen ženy jsou jednou oblečené, podruhé nahé. To ostatně dosvědčují i Holého slova: „Ať jsem maloval figuru oblečenou nebo akt, vždy jsem dělal portrét.“ Například v obrazech Půlakt na modrém pozadí (1928) a Hlava dívky s fialovým šátkem (1929) je ve stejném záběru zachycena dívka, zřejmě jedna z modelek na Akademii. Mezi nimi si Holý vybíral zajímavé, snadno zapamatovatelné typy, často Rusky. Při malování ho vždy zajímala individualita člověka.

Od zlomového roku 1927 jsou Holého malby stále uvolněnější. Na pozadí se v nepravidelných ploškách střídá víc barev, které tvoří zajímavé akordy, tvary z popředí se do něj prolínají (Akt v křesle, 1928). Kresba je ještě energičtější, někdy je provedena dřevěnou násadkou štětce. Vitalismus těchto obrazů zapadá do dobového proudu čisté výtvarnosti, pro kterou byla tělesná forma jako vzorec hry výtvarných problémů. Téma ženy bylo v této době oblíbené všeobecně, zdůrazňovaly se intimní okamžiky jako toaleta, svlékání, mytí. Holý zdůrazňuje erotičnost, třeba tím, že modelka je částečně zahalená, ale má odhalená ňadra, která na pozadí látky ještě více vynikají (Dívka v půlaktu se šátkem, 1930, Černý kabátek, 1931).

Od roku 1931 charakterizuje Holého obrazy hmatovost – výrazně cítěné tvary jsou modelovány krátkými obloučkovitými tahy štětce za použití delikátní růžové a šedi. Např. zdůrazněná plastičnost plátna Sedící dívka v aktu na židli (1931), jež připomíná Derainův obraz Toaleta publikovaný ve Volných směrech v r. 1928, mění její tvář až v jakousi masku. Pastózním děleným rukopisem jsou ztvárněny i dva ležící akty s výrazně přetočenými boky (Červená pohovka, 1934, Ležící akt se zátiším, 1934), první v civilním prostředí (židle s kloboukem v pozadí), druhý ve smyslném spojení s ovocem. Svou kompozicí připomínají obrazy Amadea Modiglianiho a jsou podobně kouzelné.

V energicky provedených portrétech také převládají jasné barvy. Stejně jako v předchozím období je portrétovaný zachycen ve vážné soustředěnosti a podobizny tak odhalují prostou poezii lidského bytí, jak to vyjádřil František Kovárna v Holého monografii z roku 1940. Zároveň v nich Holý výtvarně experimentuje - klade v krátkých širokých tazích vedle sebe různé barvy a přes ně živě kreslí tvary. Často použije odvážný odstín, např. modrou v obličeji (Podobizna sochařky Marie Kulhánkové-Wagnerové, 1930), ale vše vyvažuje na pozadí. Nejsvižnějším dojmem působí portréty ponechané jako záměrné non-finito. Holý většinou portrétuje lidi, kteří jej něčím zaujali – ať to jsou modelky (Podobizna Rusky v hnědém, 1928; Žena v košili, 1928; Dívka v modrém klobouku, 1928) nebo přátelé a blízcí (Podobizna mé ženy, 1928). Portrétování na zakázku se snaží vyhýbat, protože mu bere uměleckou svobodu.

Řada aktů z různých období nese stopy inspirace obrazy Pierra Bonnarda, k níž se vracel pravidelně od třicátých až do padesátých let, přičemž s lety vyhledával stále korpulentnější modelky (Akt v koupelně 1932, Po koupeli před zrcadlem 1940, Sedící model v ateliéru 1957). Ženské postavy zabývající se intimní hygienou jsou zde vystaveny světlu, které na jejich pokožce vytváří měkké odlesky. Za války vznikla řada zajímavých ležících aktů s pokojovými květinami (Akt s červenou orchidejí, 1941, Akt s filodendronem, 1943, Akt s fíkusem, 1944).

„Ať jsem maloval figuru oblečenou nebo akt, vždy jsem dělal portrét.“ (katalog výstavy Miloslav Holý. Figurální motivy v obrazech a kresbách z let 1925 – 34).

Vzpomínám stále na obrazy Bonnardovy, jehož výstavu jsem viděl v Paříži u Bernheima. Jaké kouzlo v barvě a jak nervně cítěné předměty. Kresba neurčitá, skrytá a přece tak živá (Deník, 9. 2. 1928).